Jak to začalo?

31. března 2015 v 15:34 | Ethane |  Zápisy
Hanif mě ponoukla k tomu, abych udělala rubriku, kde se rozepíši o sobě a koních. Než však začnu psát "jezdecký deník", měli bychom si říci, jak to všechno začalo. :) Napište mi i vy svůj vztah ke koním, popř. jinému koníčku. Rádá si přečtu vaše komentáře. Tak a teď už můžeme jít na to.



Dlouho jsem snila o tom, jaké to musí být, jezdit na koni. Táta, který dříve jezdil mi ukazoval fotky a já jen tiše záviděla. Ale až v 9ti letech jsem se nakopla a přemluvila tátu, zda bych mohla jezdit v poměrně blízké "jezdecké škole". Ten souhlasil ihned, ale přemluvit mámu byl tedy boj. Ale podařilo se a já byla doopravdy nadšená. :) V prosinci 2010 jsem si konečně sedla na koně. Přesněji poníka plemene ČSP, jménem Lentilka.

Trenérka byla neuvěřitelně milá a já se rozhodla u koní zůstat. Byla jsem v tu chvíli ten nejšťastnější člověk na světě.
Po Novém roce jsem dostala novou trenérku, Míšu. Do nynějška jí jsem strašně vděčná, nicméně bohužel, v listopadu tohoto roku odešla ze stáje, kvůli hádce s majiteli...

No, ale zpátky k tématu. První kůň, na kterým jsem seděla byla Sisi, hnědá klisna Českého teplokrevníka. Hned po ní následovala plachá kobylka Čita, díky které jsem se naučila vydržet v sedle, protože za každou hodinu se mi splašila nejméně desetkrát - už jen kvůli smítku na zádi.

O letních prázdninách, kdy se ve stáji provozují pouze tábory jsem s kamarádkou právě na týden byla na jednom z nich. Přesněji 4. turnus. Vedoucí byl Aleš a trenérka Míša. :)

Hned po prázdninách, kdy jsem se vrátila do jezdecké školy, mě čekalo nemilé překvapení (což jsem v tu dobu nevěděla). Trenérem se mi stal Aleš. Měla jsem ho za fajn trenéra, ale to jsem nevěděla, jak moc mě kazil. Vše, co jsem se naučila on znetvořil a udělal ze mě příklad toho, jak se jezdit nemá.

Inu, to jsem, ale nevěděla. Koni jsem rvala za hubu, seděla jak kopka hnoje a nohy měla kdoví-kde. Hrůza! No a o pár měsíců později mě přiřadili do pravé Jezdecké školy pro pokročilé jezdce, kde jsem měla trenérku Andži {Enží}. Ta se mě pokusila dát dohromady, ale marně. V jezdecké škole se i normálně skákalo, dělala drezura a ačkoliv jsem to zvádala a bavilo mě to - těch chyb!

Nakonec mě přeci-jen napravila a já jezdila vážně jako profík. Cval, skoky, drezura... Nic nebyl problém. Dokud se to nestalo...

Po jedné příhodě, která se na mě psychicky poznamenala (ne, pád to nebyl - ani kopnutí či něco podobného), jsem ihned skončila s jezdectvím. Nikoliv ze strachu z koní, nýbrž z toho, že už na to nemám. Osudová chyba, dámy a panové.


Nicméně, koně mi neuvěřitelně chyběli. O prázdninách jsem byla znovu na táboře a v listopadu-prosinci roku 2014 jsem se dostala zpátky do sedla, zpátky k Šárce - která jako jediná, mě konečně učí doopravdy jezdit a pomáhá mi zbavit se onoho "strachu z té chvíle".

Ale ten psychický... blok ve mě stále je. Proto, ačkoliv jsem skákala v pohodě 1 metr+, cválám na lonži. A to ne ani kvůli strachu, nýbrž kvůli sobě a koni. Proč kvůli sobě, ptáte se? Jaký to má smysl? Veliký! Protože díky tomu, jsem se naučila znovu jezdit a naučila se nevzdávat to.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hanif Hanif | Web | 3. dubna 2015 v 14:53 | Reagovat

Děkuji že jsi to naspala :-)
Opravdu zajímavý článek, to s tou trenérkou mi je opravdu líto, ale je fajn, že si se zase v ježdění napravila. Nevím co se ti stalo, že jsi přestala jezdit, ale je skvělé, že jsi se k tomu opět vrátila. A ten koník na fotce je překrásný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Články jsou mojí tvorbou, pokud není uvedeno jinak.
Obrázky pochází z deviantart.com, pokud není uvedeno jinak.

Nic nekopírujte a nevydávejte za své - s blokováním IP adres nemám problém. ;)